| |
16.8.2002
Zatím je to v pohodě, děkuji všem, kteří
mně napsali či pozdravovali. Už jsem se kompletně zabydlel a udělal si pár
nových kamarádů a kamrádek :-)
Zařídil jsem si v bance účet. V první
bance chtěli 10$ měsíčně za vedení účtu a po 6ti měsících mi dát
kartu, v druhé bance mi kartu pošlou do 6ti dnů a neplatí se nic.
Američani nemají občanky. Jejich jedinečným
identifikátorem je jejich "social security number", které má podobné
užití, jako u nás číslo občanky. V Americe u sebe není nutné nosit
doklad totožnosti, protože žádný povinný neexistuje. Většina Američanů
používá ke své identifikaci svůj řidičák. V případě, že ale chcete mít
možnost se identifikovat (což není k zahození) a nemůžete řídit (jako já),
máte možnost si za 10$ nechat vystavit podřadný "neřidičský průkaz",
což jsem udělal. Je to lepší kvůli účtu v bance a tak.
Taky jsem si pořídil foťák, takže by měly
začít přibývat obrázky.
17.8.2002
Včera večer jsme se vypravili do nedaleké
vesničky Freistadt. Opravdu to není anglický název, ve vesnici totiž žije
početná německá komunita. Pořádali slavnost - Erntefest. Stánky s jídlem
a pitím, různé hry a zábava. Máma jela po chvíli se svým upečeným
dortem někomu gratulovat a my jsme s tátou chodili okolo, potkávali jeho známé,
kterých má opravdu mnoho, povídali, kecali, on se zase chlubil, že jsem jeho
"Foreign exchange student from the Czech Republic".
Zahráli jsme si bingo a pár dalších her
a když se začalo stmívat, kapela hrála a lidi tancovali, začal se dav přesouvat
do oplocené Biergarten, jediného místa, kde se daly konzumovat alkoholické nápoje.
Američani si opravdu všude a dobře hlídají, aby mládež nepožívala
alkohol,
takže do Biergarten byl povolen vstup pouze lidem pod 13 a nad 21 let. Byli
opravdu striktní, táta mě tam chtěl protlačit protože si chtěl dát pivo,
měl tam spoustu známých a chtěl, abych se tam podíval, tak se snažil
ostrahu ukecat, že jsem jeho "Foreign exchange student from the Czech
Republic". Když je ani to nezlomilo, šel za svým známým, šéfem
slavností, který mě tam samozřejmě protáhl. Táta byl spokojen a seznámil
mě s jedním ze svých hesel - "Není to o tom co znáš, ale koho znáš."
Chvíli jsme pobyli tam, já jsem se tam vtipně promenádoval s Colou, za
kterou chtěli dvě babky. Vůbec si tady připadám, jako malej smraďoch, musím
prosit šestnáctiletý holky, aby mě někam hodily autem.
Taky jsem se upsal zdejšímu ďáblu - jako
podzimní sport jsem si zvolil Cross Country, což je přespolní běh, dlouhý
3,1 míle... trénují každý den! Je to celkem brutální, ale snad aspoň ušetřim
za nový oblečení, protože se vejdu do toho starýho.
18.8.2002
Vrátili jsme se od jezera, kde má moje
rodina "cabin". Nevěděl jsem, co si pod tím mám představit. Teď
už vím, že to nazývají budkou jenom proto, aby to slovně rozlišili od
domu v Monettu. Jinak vevnitř je to plně vybavené bydlení. Lyže jsem
nakonec nevyzkoušel, protože se musí někde půjčit a nebyl na to čas, takže
snad příště. Dnes jsme celý den jezdili autem a kochali se památkami a přírodou
v Arkansasu a tady v Missouri. V Arkansasu jsme navštívili ve skalách a kopcích
postavené městečko s (pro ně) velmi starými a krásnými (mnohdy velmi kýčovitými)
domy. Arkansas i jih Missouri je kopcovitější, než ta placka tady. Silnice
jsou přesně jako v některých počítačových hrách velmi prudké jak z
kopce, tak do kopce, což při rychlejší jízdě vyvolává pocit horské dráhy,
případně strach, že auto vzlétne. To mě opravdu bavilo.
S tátou jsem se poprvé a naposled dal do
řeči o politice. Zjistil jsem, že zdejší demokraté mají podobné názory,
jako naši socani, takže vzhledem k tomu, co můžete vidět tady,
nebudu doma vyvolávat zbytečné hádky.
Pak jsem měl ještě jeden zážitek - rybařící
Amíky. Bohužel jsem to nestihl vyfotit, což určitě udělám příště. U
malého potůčku, vyhrazeného pro tento účel, těsně vedle silnice (aby
nemuseli chodit daleko) si po zakoupení povolenky stoupnou jeden vedle druhého
a chytají ryby. Je to velmi zábavná podívaná, když stojí v řadě těsně
vedle sebe 30 lidí a všichni nahazují před sebe s nadějí že něco chytí.
26.8.2002
Mám za sebou dva dny školy. Bylo to veliké
překvapení, takže zase
zvláštní kapitola. V úterý jsem se zúčastnil uvítací párty. Přijeli
jsme do parku se spoustou jídla, tam bylo asi 8 starších lidí, každý se mi
představil, řekl, že mě vítají v Monettu a ve kterém roce oni koho
hostili. Nejstarší paní měla studenta někde kolem roku 1960. Tak jsme se
najedli a jeli domů. Sice jsem si pod pojmem párty představoval zpočátku něco
jiného, ale nakonec to celkem ušlo.
Kvůli běhání jsem si musel obstarat u
doktora potvrzení, že mě při běhu neklepne. Chtěl za to 40$. Nakonec jsem
to ukecal na pojištění, ale jistotu, že mi časem vyúčtování nepřijde,
nemám. Nemám ani jistotu, že mě neklepne, protože běžet 3 míle ve 40
stupních, na to fakt zvyklej nejsem. Pod 30 stupňů tady přes den ručička
teploměru neklesla od té doby, co jsem tady. Když prší, tak jenom v noci a
jenom chvilku.
Taky jsem zjistil, že jsem si bral spoustu
oblečení naprosto zbytečně. Pračka a sušička tady běží nonstop, takže
v extrémním případě by stačilo oblečení na dva dny a ne na rok.
:-)
Mají tady síť obchodních domů, nazvaných
Wal*Mart. Nejméně jeden je v každém městě i městečku, takže i u nás.
Ceny jsou tam o hodně nižší, než v ostatních obchodech, proto tam chodí
spousta lidí. Podle amerických zákonů nebo pravidel toho obchodu (to nevím)
má spotřebitel právo vrátit výrobek bez udání důvodu a musí dostat peníze
zpátky. To je pointa mého příběhu - po dvou týdnech mě v tom supermarketu
dobře znají a nejsou moc rádi, když mě tam vidí. Koupil jsem si u nich
totiž nejdříve adaptér do zásuvky, abych mohl využívat 220V místo 110V.
Tvrdili, že to bude fungovat. Doma jsem zjistil, že to je pro cestovatele
Američany do Evropy a ne pro Evropany v Americe, takže šup a penízky zpátky.
Ten správný jsem nakonec pořídil ve Springfieldu ve speciální prodejně.
Pak jsem si u nich koupil digitální foťák a k němu po pár dnech AC adaptér
(zdroj energie pro ušetření baterií). Adaptér fungoval, ale ne s tím foťákem.
Takže jsem šel vrátit foťák. Řekli mi, že ho pošlou na reklamaci a že
uhradím všechny výdaje s tím spojené a bude to OK. Tak jsem si vybral
druhou možnost. Vrátil jsem ho jako nespokojený zákazník a šup, zase penízky
zpátky. Pak jsem se po pár dnech vydal do onoho odchodu koupit nový foťák,
takový, který opravdu uspěl v testech na Internetu. Odnesl jsem si ho domů,
jenže nástavce adaptéru na tento foťák nešly a tak následovala výměna
AC adaptéru. Poté, co jsem si takto získal velkou oblibu v tomto obchodě jsme
nakonec vraceli ještě jeden spotřebič asi za 50$ (ten si koupila moje
rodina), takže se tam už radši moc neukazuju...
Jednu noc při "crusingu"
se ségrou jsem zjistil, že zákroky policajtů v amerických filmech nejsou
zas až tak úplně vymyšlené. Byla tma a mi jsme se projížděli (jako většina
teenagerů v pátek večer) městem a u jedné benzínové pumpy jsme viděli
(za jízdy), jak se schyluje k rvačce. Asi 8 borců si tam začalo sundávat
trička a mojí ségru, jako každého zdejšího občana, který si dbá na pořádek
ve svém městečku, nenapadlo nic lepšího, než zavolat policii a nabonzovat
nastávající "fight". Pak jsme objížděli jeden a ten samý blok
pořád dokola a koukali, co se bude dít. Nepřehánim, během 30s tam bylo 5
policejních aut se zapnutými majáky, 10 fíků a 8 mladíků ležících obličejem
na zemi s rukama za zády. Byl to dobrej fofr, moc mě mrzí, že jsem neměl foťák
s sebou...
Měl jsem to štěstí zúčastnit se místního
politického mítinku demokratů. Bylo to opravdu zábavné, protože tady to
probíhá tak, že je na něčí obrovské zahradě grilování, hraje se
country, spousta lidí si chodí pro jídlo a pití a do toho mluví z pódia
slavní lidé. Protože tady mám slavného a vlivného otce, měl jsem tu možnost
vyfotit se se spoustou velmi významných politických osobností, takže doporučuji
nové fotky. Můj otec totiž vezl po skončení
svým vozem jednu senátorku na letiště, takže tam byl docela důležitý, čímž
pádem i senátorka Spojených států amerických a guvernér státu Missouri ví,
že jsem jeho "foreign exchange student from the Czech Republic".
  
[ Úvod ] [ Missouri ] [ Jak se mám ] [ Postřehy ] [ Fotky ]
| |
|
